Když píši o Americe, nemohu vynechat její původní obyvatele - indiány a eskymáky. Velkým problémem při snaze o hlubší porozumění zvířatům je, že mi se již nepovažujeme za součást zvířecí říše. Indiáni ano.
Existuje mnoho podobností mezi životním stylem vlků a původních obyvatel Ameriky. Například podobný způsob lovu - jak indiáni, tak vlci loví ve skupinách a na stejných územích používají stejné techniky lovu. Ale podobností je mnohem více. Jak indiáni, tak vlci mají pevnou rodinu a sociální strukturu a používají teritoria. Kmen, podobně jako vlčí smečka, se v určitém období rozchází a později se opět spojuje kvůli účinnějšímu lovu. V čase nouze jedí nejdříve indiánští lovci a to samé dělají i vlci. Velmi zajímavou podobností je jejich vnímání teritoria. Když indiáni opustí své území a vstoupí na území jiného kmene, pohybují se jako vlci: v malých skupinách, v noci a za šera. Využívají terénu, aby mohli pozorovat okolí a sami zůstali nespatřeni. Po cizím území se pohybují rychle a nezanechávají za sebou žádné známky své přítomnosti. Díky tomu se mohou pohybovat po cizím území, aniž by o nich domácí obyvatelé věděli. To samé dělají vlci v zimě, kdy se při hledání potravy pohybují po cizím teritoriu, kde uloví kořist a vrátí se zpět, aniž by o tom někdo věděl. Hranice většiny indiánských území byly, stejně jako u vlků, pohyblivé. Pro vlky i pro indiány byly hranice důležitější v oblastech kde hlavní kořist nemigrovala, než tam, kde migrovala. Indiáni stejně jako vlci chodili lovit na určité území určitý druh kořisti, který se jinde nevyskytoval.
Tyto podobnosti mezi vlky a indiány nebyly výsledkem vědomého napodobování, ale podobného životního stylu. Naopak vědomé ztotožňování se s vlkem, zejména u prérijních indiánů, bylo mystickou zkušeností, založenou na pronikavém vnímání vlčího způsobu života. Při vhodné příležitosti to přerostlo ve vědomé napodobování.
Původní Američané vnímali vlka rozdílně, podle toho, jestli se kmen věnoval zemědělství nebo pouze lovu. Nejlepší pověst měl vlk mezi loveckými kmeny, kde hrál nejvýznamnější mýticko-náboženskou roli, protože vlk je velký lovec, ne velký farmář. Zůstal však i v mytologii zemědělských kmenů, kde představoval zvíře s velkou silou a zázračnými schopnostmi. Jeho místo však postupně zaujali bohové úrody, kteří měli lidské vlastnosti. Indiánské vnímání vesmíru je do dnes u všech kmenů stejné, vnímají svět v šesti směrech - prostor nad a pod a čtyři světové strany. Každou světovou stranu reprezentuje nějaké zvíře - vlk představuje východ. Z ročních období vlkovi přisuzovali léto, ze stromů vrbu a z přírodních sil oblaky.
Vlka si cenily jako statečného lovce, v úctě měli zejména jeho schopnost zabezpečit potravu pro celou smečku, životní sílu a schopnost tiše a nenápadně se pohybovat po krajině. Vyzdvihovali ho pro jeho pevné rodinné pouto a proto, že příkladně pečuje o svou rodinu a brání své teritorium proti narušitelům.
V očích indiána představuje vlk dvě věci. Jednak je to silné a zázračné zvíře - tak ho vnímá většina kmenů. Ale také je šamanské zvíře ztotožňované s jednotlivcem nebo s rodem. V prvním případě je objektem zájmu z výše zmíněných důvodů, tento zájem může být jen okrajový (hlavně v oblastech, kde žije málo vlků). Když byl vlk pro jednotlivce šamanské zvíře nebo osobní totem, chápali ho jako osobnost s výjimečnými vlastnostmi (např. životní síla, schopnost dobře stopovat a vydržet dlouho bez potravy).
Přestože vlka respektovali, také ho lovily. Z vlčí kůže se nechal vyrobit kvalitní zimní kožich, byl to také účinný lék a dobrý obchodní artikl. Vlci také někdy indiánům vykrádali zásoby a sítě s rybami nebo jim naháněli koně. Indiáni však vlky zabíjeli jen zřídka a pouze z uvedených důvodů. Ulovení vlka nebylo však nikdy lehké. Čerokíové věřili, že když nějakého zabijí, vyvolá to pomstu ostatních. Mnohé kmeny zase cítily, že zabití vlka může odehnat kořist. Velmi rozšířená byla také pověra, že zbraň, kterou byl zabit vlk, již nikdy nebude správně fungovat. Proto ji buď dávali pryč, většinou dětem na hraní, nebo ji odnesli šamanovi, který ji očistil.
Když do Ameriky přišli Evropané, přivezli si sebou kromě střelných zbraní také svoje hloupé názory. Přišli do nové krajiny, kterou chtěli "zkrotit". Nahradili původní divoká zvířata zvířaty domácími. Vlci se přizpůsobili a začali lovit domácí zvířata a na oplátku byli ve velkém vybíjeni jako preventivní metoda na ochranu investic.
Byl spuštěn program na regulování počtu predátorů odůvodněný zvýšením úlovků vysoké zvěře. Zabíjení vlků však mnohonásobně překračovalo rámec regulování počtu predátorů. Argumenty pro zabíjení vlků byly tak silné, že mnozí lidé na tom dodnes nevidí nic špatného. Ano, toto je způsob jakým se zachází se všemi predátory, ale u vlků je to jiné. Zabíjení vlků se v porovnání se zabíjení jiných zvířat vyznačuje mnohem větší agresivitou a zatvrzelostí. Jednalo se doslova o vlčí horečku - lidé ve svém nadšení otrávily sami sebe nebo spálili svůj majetek, když vypalovaly lesy, aby zbavili vlky útočiště.
To již není regulování počtu predátorů, to je surovost, o které říkají sociologové, že se objevuje ve společnosti ve stresových situacích a nebo při oslabeném vnímání zodpovědnosti. Je to projev hrozné myšlenky že člověk má právo z obavy zabít jiného tvora ne proto, co udělal, ale proto, co by udělat mohl. Má to něco společného se strachem založeným na pověrách, s "povinností" a také s touhou buď zvíře vlastnit, nebo ho zabít.
Jedno z nejlepších vysvětlení nadměrného zabíjení je přítomnost určitého strachu - theriofóbie. Strachu z bestie jako iracionálního, násilnického a nenasytného tvora. Strach vzniká projekcí bestie ze samotného člověka. Skládá se ze dvou částí: ze sebenenávisti a z úzkosti nad ztrátou lidských zábran, které jsou vlastní zvířatům. V jádře theriofóbie je strach z vlastní podstaty. Ve svém nejvyšším projevu se promítá do jednoduchého zvířete, které se stává obětním beránkem. Právě to se možná stalo vlkům v Americe.
Nenávist má také kořeny v náboženství - vlk byl přestrojeným ďáblem. A také má světské kořeny - vlci zabíjeli dobytek. Tato nenávist také souvisí s pocity vůči divočině. Divočina byla spojena s vlkem - jejím nejobávanějším obyvatelem. Jak civilizovaný člověk dozrával a začal posuzovat svůj pokrok podle podmanění si divočiny, začalo být zabíjení vlků symbolickým aktem. Způsobem, jak se od divočiny odpoutat a demonstrovat svou vlastní sílu a věrnost Bohu. Vlk se stal symbolem toho, co je nutné zabít - vzpomínek na primitivní původ člověka v divočině.
V Americe bylo vraždění vlků podporováno také nedotknutelností soukromého vlastnictví a potřebou ho bránit proti narušitelům. Lidé zabíjeli vlky nejen proto, že napadali jejich dobytek, ale také proto, že jen pobývali na jejich pozemku.
Nejobludnějších rozměrů dosáhlo vraždění vlků (i ostatních zvířat) na Amerických planinách. Pro představu: mezi roky 1850 a 1900 zde bylo zabyto neuvěřitelných 500 milionů zvířat, z toho 1 až 2 miliony vlků!