Ekosystém je velmi složitý a propracovaný systém, ve kterém vše souvisí se vším. Narušení kterékoli jeho části může vést až ke kolapsu celého systému. Činnost vlka jako predátora má, stejně jako ostatní součásti systému, dalekosáhlý význam.
Nebudu se zde zabývat širšími souvislostmi, které jsou velmi složité, zaměřím se pouze na jevy přímo způsobené vlky.
Vlci loví selektivním způsobem (viz článek Lov) takže drtivou většinu jejich kořisti tvoří zvířata mladá, stará, nemocná nebo jinak handicapovaná.
Lovení zvířat která onemocněla nakažlivou chorobou je pro populaci kořisti velmi užitečné - zabrání to rozšíření nemoci na zbytek populace, která by v případě stádních zvířat mohla být brzy nakažena téměř celá.
Odlovení zvířat zraněných nebo slabých neznamená pro stádo žádnou škodu a dotyčné zvíře je ušetřeno trápení, kterému by bylo jinak vystaveno. Tato zvířata jsou navíc pro stádo bezvýznamná, protože nemohou přispět k rozmnožování a pouze ubírají místo a potravu silnějším a schopnějším jedincům.
Neoddiskutovatelná je významná role vlků v procesu přírodního výběru. Jedinci s nevhodnými rysy (např. pomalí, hloupí atd.) jsou uloveni, tím pádem se nerozmnoží a příslušná vlastnost se nepřenese na potomky. Naopak jedinci s vhodnými vlastnostmi (rychlí, s dobrými smysly atd.) přežijí a tuto vlastnost přenesou na své potomky. Ti mají díky tomu větší šanci přežít a přenést tuto vlastnost zase dál. Díky dlouhé době po kterou vlk a jeho předci ovlivňovali populaci kořisti je jasné, že tím umožnili vznik mnoha vlastností a schopností těchto zvířat (např. rychlost běhu, ostražitost, hbitost, obranná formace pižmoňů atd.). To lze potvrdit tím, jak jednoduše vlci uloví domácí zvíře v porovnání se zvířetem volně žijícím.
Počátkem minulého století zde na jedné náhorní plošině žilo 4000 jelenů bahenních ve společnosti hospodářských zvířat, vlků, kojotů, rysů a pum. V r. 1906 tu byla pro jeleny zřízena rezervace, domácí zvířata byla přestěhována jinam a šelmy se začali lovit. Do r. 1920 se počet jelenů zvedl na 60 tisíc a za dalších 6 let na 100 tisíc. Pak ale jejich stavy začaly prudce klesat. Pro tolik zvířat tam nebylo dost potravy, začaly se mezi nimi šířit nemoci a nebyl nikdo, kdo by jejich počty reguloval a lovil staré, nemocné a slabé kusy.
Roku 1911 tu žilo 30 milionů karibu. V roce 1956 již jen 250 tisíc. Příčina tkvěla samozřejmě ve vyhubení velkých šelem. Zbyli jen zesláblí a snadno hynoucí jedinci.
Pokud se populace kořisti nemá přemnožit a má zůstat stabilní, musí zahynout zhruba stejně tolik jedinců, kolik se jich narodí a přežije první rok.
Kromě vlků má na kořist pochopitelně vliv celá řada dalších faktorů (nemoci, podvýživa), ovšem ve zdravém ekosystému jsou to právě vlci, kteří mají největší vliv.
Pokud kořist přestane být lovena vlky, dojde rychle k jejímu přemnožení (neberu v úvahu lov lidmi). Poté velká část populace zahyne v důsledku chorob nebo podvýživy a celé se to bude opakovat znovu a znovu.
Význam úlohy vlků se velmi liší případ od případu. Pokud je např. počet kořisti velký, nebo naopak počet vlků malý, nedokáží vlci její populaci regulovat. Velký vliv má také druh kořisti - velkých zvířat stačí ulovit mnohem méně, než zvířat malých.
Úlohu predátora může převzít člověk i když v praxi se ukazuje, že ne vždy to je tak jednoduché (viz např. přemnožení černé zvěře v našich lesích). Člověk však nedokáže tak dobře vybírat slabé kusy a výsledkem je méně kvalitní populace.